Sterman dále pokračoval ve výzkumu a byl velmi plodný. Metoda měla jedno velké štěstí – Sterman je zřejmě vynikající výzkumník. Design jeho výzkumu byl dle kritiků elegantní a udělal mnoho pro to, aby šlo argumentovat kvalitním vědeckým podložením funkčnosti metody. Jedním z designů výzkumu, který využil, je design A-B-A. Ten se dnes již nepoužívá, protože se považuje za neetický.

A-B-A znamená, že tréninkem Sterman nejdříve snížil pacientům počet epileptických záchvatů, potom následně přesně obrátil postup tréninku (tedy snižoval SMR a zvyšoval theta vlny), čímž následně opět pacientům navodil více záchvatů. Poslední krok bylo další obrat postupu původním směrem a následné snížení počtu záchvatů. Tímto Sterman mohl demonstrovat kontrolu nad celým procesem – a to oběma směry. Nemoc mohl umenšit i zvětšit. Dnes by se tento design již nesměl používat, protože v podstatě vracíme pacientům jejich nemoc. Byl nicméně velmi průkazný. Výzkumy měly také své kontrolní skupiny, které dále vyvrátily možnost placebo efektu.

Po Stermanovi efekt zopakovalo více nezávislých laboratoří. Ve své přehledové práci z roku 1999 Sterman shrnuje, že tréninkem takto prošlo celkem 174 epileptiků, obvykle s typem epilepsie rezistentním vůči lékům, a u 142 z nich došlo k podstatnému klinickému zlepšení, tedy více jako 50 procentímu úbytku počtu záchvatů. To je úspěšnost 82 procent – vynikající úspěšnost, obzvláště s ohledem na to, že u těchto lidí léčba léky nepomáhala. 5 procent lidí se zbavilo záchvatů trvale.

Z tohoto hlediska jsou v podstatě zbytečné do dnes probíhající debaty debaty o tom, jestli je EEG Biofeedback funkční, či jestli se dokonce nejedná o placebo. Je funkční a placebo to není – to už víme od samého počátku metody a tato bitva byla již dávno rozhodnuta. Jen se tato informace zkrátka nedostala mezi odbornou veřejnost, protože Biofeedback sám je z hlediska zdravotnictví či psychologie okrajová záležitost. Momentálně ji na světě provozuje cca 20 tisíc lidí a většina z toho jsou terapeuti, praktici, kteří se příliš nezabývají zdravotní politikou, která by byla potřebná k hlubšímu začlenění metody do státem regulovaných institucí.

Zjišťuji, že debaty tykající se efektivity a placeba nicméně lze celkem snadno rozřešit otázkou, kolik z výzkumu profesora Stermana případný skeptik četl (obvykle nic). Ostatně, Stermanův postup tréninku se dá kdykoliv zopakovat a pro zkušeného výzkumníka není problém jeho data experimentálně znovu ověřit.

Co ovšem zůstává otázkou je, jak by případný trénink stabilizace mozku pro prevenci epileptických záchvat pomocí metody měl probíhat – v jakém prostředí, ve spolupráci s jakými odborníky, jakou kvalifikaci by měl EEG Biofeedback trénér mít, jaký typ epilepsie by byl pro trénink vhodný atd. To jsou skutečně otázky, na které by bylo nutné zodpovědět, pokud by se metoda měla v této oblasti používat šířeji. Koneckonců, epilepsie je rizikové onemocnění, u závažné epilepsie i s potenciálně smrtelnými následky.To nicméně nic nemění na tom, že ji takto využít lze. Jak s touto možností budeme dále zacházet, je otázka pro budoucnost.

V prvním díle jsem zmiňoval, že metoda má za sebou obdivuhodné průlomy. Stermanův úspěch u epilepsie k nim rozhodně patří. Zároveň ale lze říct, že Stermanovi připadla nevděčná úloha obhájce metody před vědeckou veřejností, což vedlo až určité rigiditě z jeho strany, kdy odmítal zkoumat další možnosti a aplikace metody, protože by toto zkoumání neprobíhalo v kontrolovaném prostředí vědeckých studií, ale přímo empiricky v praxi.

Tak bylo nakonec potřeba především manželů Othmerových a mnoha dalších praktikantů, kteří se mílovými kroky pustili do rozvoje metody novými směry. Tento prudký rozvoj metody nastal okolo roku 1998 a nám v ČR se do značné míry vyhnul  – metoda dovezená mým otcem do ČR je z roku 1996. Mezitím probíhal v ČR samostatný empirický výzkum jednotlivých praktikantů a institutů, který byl ale podstatně menšího rozsahu a zůstával spíše v znalostech jednotlivých praktikantů. Až v roce 2018 se náš institut pustil do začlenění nových poznatků ze světa do naší metody práce – a zjistili jsme, že se jedná skutečně o mohutnou změnu. Vybrali jsme si metodu manželů Othmerových, o jejichž zajímavé historii si více řekneme v dalších dílech.

Autor: Mgr. Alan Tyl

Poznámka: Stermanovi výzkumy jsou sice staršího data, ale stále dobře dohledatelné na internetu. Odkazy na ně naleznete například v bakalářské práci kolegyně v repozitáři Univerzity Karlovy

Zdroj: A symphony in the Brain. Jim Robbins, 2008