V předchozím dílu jsme se dozvěděli, že Sterman náhodou zakopl o princip EEG Biofeedbacku, když posiloval senzomotorický rytmus u svých laboratorních koček. Zjistil, že kočky, které tento rytmus trénovaly, se staly odolné vůči motorickým záchvatům epilepsie.

Stermanovi kolegové ho následně nabádali, že něco tak zajímavého a potenciálně prospěšného je potřeba vyzkoušet na lidech. Sterman se zdráhal. Byl výzkumník, neměl žádnou odbornou kvalifikaci pro práci s lidským zdravím. V té době nebylo ani jasné, jestli lidé také mají své SMR, mozkové vlny senzomotorického rytmu, jako viděl u koček. Stermanovi se následně podařilo skutečně zjistit přítomnost SMR rytmu u lidí, a to měřením elektrodami přímo z povrchu mozku – u lidí, kteří měli v důsledku operace otvor v lebce. Rytmus se objevil přímo na centrální, senzomotorické oblasti. Jedná se o oblast hlavy zhruba mezi oběma ušima, v horní části lebky, poblíž temene.

Obrázek: Systém elektrod 10 – 20, nasion je zde kořen nosu. A1 a A2 jsou oblasti uší.
C3, Cz a C4 odpovídá centrální senzomotorické oblasti

Zbývalo vybrat nějakého vhodné dobrovolníka, který by si první EEG biofeedback trénink vyzkoušel. Tím se stala Mary Fairbanksová, která pracovala pro Stermanova kolegu jako programátorka. Mary Fairbanksová trpěla od svých osmi let epilepsií. 2x až 3x do měsíce pravidelně dostávala velký grand mal motorický záchvat. Její epilepsie byla navíc farmakorezistentní typ – nereagovala na léčbu antikonvulzními léky.

První trénink byl velice jednoduchý. Sterman zapojil dvě elektrody na zóny C3 a T3, pomocí takzvaného bipolárního zapojení elektrod. Kdykoliv se zde zvedly vlny v rozmezí SMR rytmu, tedy mezi 12 až 15 hertzy, rozsvítilo se zelené světélko, které podalo mozku Fairbanksové informaci. Když se zvedly vlny theta, které mohou podpořit výskyt záchvatu, rozsvítilo se červené světélko. To bylo vše. Z dnešního hlediska se jednalo o naprosto primitivní vybavení.

Trénink byl přesto naprosto úspěšný. Trénink probíhal 2x týdně po dobu 24 sezení. Po této době se Fairbanksová kompletně zbavila svých záchvatů. Následné kontroly potvrdily, že efekt již zůstal trvalý. Fairbanksová opět získala řidičský průkaz a mohla začít řídit auto, obzvláště v USA poměrně důležitá možnost. Změn bylo více – kolegové Fairbanksové si všimli, že ze zamlklé a nevýrazné ženy se stala více společenská, komunikativní a sebevědomá žena, která více pečovala o svůj zevnějšek.
(zde vidíme dobře známé „vedlejší“ pozitivní účinky biofeedbacku, které probíhají prakticky u každého efektivního tréninku)

Tento efekt u epilepsie byl skutečně bezprecedentní průlom. Velmi pravděpodobně nešlo o placebo efekt. Placebo sice dokáže potlačit na nějakou dobu epileptické záchvaty, ale ty se do tří měsíců následně vrací. Takto dlouhou dobu být bez záchvatu, to nebylo u placebo efektu u epilepsie nikdy pozorováno.

Sterman následně tento efekt zopakoval u více lidí. Ukázalo se, že metoda funguje velmi dobře, ale zároveň že u Fairbanksové měl štěstí. U lidí s epilepsií se dařilo snížit četnost záchvatů v průměru o 60 až 65 procent. Sterman za podstatné klinické zlepšení považoval snížení četnosti o 50 procent. Nicméně lidí, kteří se kompletně zbavili záchvatů, bylo nakonec pouze 5 procent ze všech trénovaných.

Autor: Mgr. Alan Tyl

Poznámka: Stermanovi výzkumy jsou sice staršího data, ale stále dobře dohledatelné na internetu. Odkazy na ně naleznete například v bakalářské práci kolegyně v repozitáři Univerzity Karlovy

Zdroj: A symphony in the Brain. Jim Robbins, 2008