Kdo zapomíná na své dějiny, je odsouzen je opakovat. Málokde jsme tuto poučku zažili v praxi tak silně, jako ve světě metody EEG Biofeedback. Když se podíváme na její historii, najdeme zde leckteré obdivuhodné průlomy a položené oběti, a na druhé straně i mnohé chyby a opomenutí. Tato historie se pak spolu s metodou přesunula i k nám do ČR, a do jisté míry se začala v našem prostředí opakovat. Přitom zjišťujeme, že ji málokdo skutečně zná. Pojďme se tedy na tuto historii společně podívat.

Maurice „Barry“ Sterman

Nelze než začít hlavním z prvních průkopníků, člověkem, který zcela náhodou při své vědecké práci zakopl o princip EEG Biofeedbacku – aby ho následně kvalitně vědecky ověřil a věnoval se jeho dalšímu výzkumu.

Sterman byl původně na bakalářském stupni studentem psychologie, ale později změnil své zaměření na psychologii spolu s neurovědami. K tomu přispěl silný zážitek s jeho studentem. U tohoto zvláštního, zamlklého a nespolečenského studenta rozpoznal příznaky poruchy štítné žlázy. Po vyšetření a medikaci této poruchy se student naprosto změnil – stal se z něj společenský až žoviální člověk. Sterman tak na vlastní kůži poznal, jak silně může být psychologická stránka člověka ovlivňena naší tělesnou fyziologií.

Svou doktorskou práci věnoval výzkumu spánku. Po ukončení PhD v roce 1963 nastoupil jako výzkumník spánku ve Veterans Administration Hospital v Sepulvedě, Kalifornie. Zde se věnoval dalšímu výzkumu pomocí EEG měření mozku.

V roce 1965 Sterman započal experiment týkající se spánku, zahrnující 30 laboratorních koček. Tento experiment zahrnoval behaviorální principy učení a podmiňování, se kterými pracovali Pavlov a Skinner. Nejdříve naučily kočky mačkat páčku. Když kočka páčku zmáčkla, dostala trochu jídla – mléko s kuřečím vývarem. Když se toto kočky naučily, zkusili změnu – pustili tón a kočka musela počkat, až tón skončil. Až potom mohla zmáčknout páčku a dostat své jídlo. To se kočky také brzy naučily.

Při tom si Sterman všiml zvláštního objevu. Při tomto čekání na konec tónu se kočkám v senzomotorické oblasti mozku objevoval rytmus okolo 12 až 15 Hertzů. To byl nový objev a Sterman ho pojmenoval senzomotorický rytmus, neboli SMR. Ukázalo se, že SMR je v podstatě motorická nehybnost, ale přitom plná bdělost – podobně jako když kočka číhá na myš.

Dále Sterman chtěl vyzkoušet podmiňování mozku koček tak, aby produkovaly více SMR. Kočky dostaly odměnu vždy již jen za to, že půl vteřiny produkovaly více SMR. Postupně se mozek koček změnil. Dokázaly produkovat SMR, kdykoliv chtěly. Jejich spánek se změnil, spaly hlouběji a méně se budily. Stejný efekt byl zopakován i u opic.

To samo o sobě bylo zajímavé. Ale skutečným průlomem byl následně teprve test paliva monometylhydrazinu. Ten Sterman provedl na žádost amerického letectva. Jednalo se o kosmické lety. Kosmonauti z lodí na oběžné dráze hlásili, že na ně mávali obyvatelé Jižního Pacifiku a podobné nesmysly. Byly to tedy pravděpodobně halucinace, ale z jakého důvodu?  Podezření padlo právě na uvolňování kapének paliva Hydrazinu do kabiny.

Sterman injekčně aplikoval hydrazin 50 pokusným kočkám. Téměř všechny kočky okamžitě dostaly velké motorické záchvaty epilepsie (tzv. grand mal). Až na 10 koček: 7 z těchto koček mělo podstatně opožděný nástup záchvatů a 3 dokonce nedostaly záchvat vůbec. To výzkumníky zmátlo. Při následném ověřování se zjistilo, že přesně těchto 10 koček byly kočky, které zbyly z původního experimentu podmiňování SMR u koček. Posílení SMR činnosti u těchto koček vytvořilo zvýšenou odolnost vůči motorickým epileptickým záchvatům. První průlom do světa tréninku mozku pomocí EEG Biofeedback byl zcela náhodou vytvořen. Zbývalo jen jediné – vyzkoušet trénink také na člověku.

Pokračování příště.

Autor: Mgr. Alan Tyl

Zdroj: A symphony in the Brain. Jim Robbins, 2008