V předchozím dílu jsme se dozvěděli, že Sterman náhodou zakopl o princip EEG Biofeedbacku, když posiloval senzomotorický rytmus u svých laboratorních koček. Zjistil, že kočky, které tento rytmus trénovaly, se staly odolné vůči motorickým záchvatům epilepsie.

Stermanovi kolegové ho následně nabádali, že něco tak zajímavého a potenciálně prospěšného je potřeba vyzkoušet na lidech. Sterman se zdráhal. Byl výzkumník, neměl žádnou odbornou kvalifikaci pro práci s lidským zdravím. V té době nebylo ani jasné, jestli lidé také mají své SMR, mozkové vlny senzomotorického rytmu, jako viděl u koček. Stermanovi se následně podařilo skutečně zjistit přítomnost SMR rytmu u lidí, a to měřením elektrodami přímo z povrchu mozku – u lidí, kteří měli v důsledku operace otvor v lebce. Rytmus se objevil přímo na centrální, senzomotorické oblasti. Jedná se o oblast hlavy zhruba mezi oběma ušima, v horní části lebky, poblíž temene.

 

Obrázek: Systém elektrod 10 – 20, nasion je zde kořen nosu. A1 a A2 jsou oblasti uší.
C3, Cz a C4 odpovídá centrální senzomotorické oblasti

Zbývalo vybrat nějakého vhodné dobrovolníka, který by si první EEG biofeedback trénink vyzkoušel. Tím se stala Mary Fairbanksová, která pracovala pro Stermanova kolegu jako programátorka. Mary Fairbanksová trpěla od svých osmi let epilepsií. 2x až 3x do měsíce pravidelně dostávala velký grand mal motorický záchvat. Její epilepsie byla navíc farmakorezistnení typ – nereagovala na léčbu antikonvulzními léky.

První trénink byl velice jednoduchý. Sterman zapojil dvě elektrody na zóny C3 a T3, pomocí takzvaného bipolárního zapojení elektrod. Kdykoliv se zde zvedly vlny v rozmezí SMR rytmu, tedy mezi 12 až 15 hertzy, rozsvítilo se zelené světélko, které podalo mozku Fairbanksové informaci. Když se zvedly vlny theta, které mohou podpořit výskyt záchvatu, rozsvítilo se červené světélko. To bylo vše. Z dnešního hlediska se jednalo o naprosto primitivní vybavení.

Trénink byl přesto naprosto úspěšný. Trénink probíhal 2x týdně po dobu 24 sezení. Po této době se Fairbanksová kompletně zbavila svých záchvatů. Následné kontroly potvrdily, že efekt již zůstal trvalý. Fairbanksová opět získala řidičský průkaz a mohla začít řídit auto, obzvláště v USA poměrně důležitá možnost. Změn bylo více – kolegové Fairbanksové si všimli, že ze zamklé a nevýrazné ženy se stala více společenská, komunikativní a sebevědomá žena, která více pečovala o svůj zevnějšek.
(zde vidíme dobře známé „vedlejší“ pozitivní efekty biofeedbacku, které probíhají prakticky u každého efektivního tréninku.

Tento efekt u epilepsie byl skutečně bezprecedentní průlom. Velmi pravděpodobně nešlo o placebo efekt. Placebo sice dokáže potlačit na nějakou dobu epileptické záchvaty, ale ty se do tří měsíců následně vrací. Takto dlouhou dobu být bez záchvatu, to nebylo u placebo efektu u epilepsie nikdy pozorováno.

Sterman následně tento efekt zopakoval u více lidí. Ukázalo se, že metoda funguje velmi dobře, ale zároveň že u Fairbanksové měl štěstí. U lidí s epilepsií se dařilo snížit četnost záchvatů v průměru o 60 až 65 procent. Sterman za podstatné klinické zlepšení považoval snížení četnosti o 50 procent. Nicméně lidí, kteří se kompletně zbavili záchvatů, bylo nakonec pouze 5 procent ze všech trénovaných.

Sterman dále pokračoval ve výzkumu a byl velmi plodný. Metoda měla jedno velké štěstí – Sterman je zřejmě vynikající výzkumník. Design jeho výzkumu byl dle komentátorů elegantní a udělal mnoho pro to, aby šlo argumentovat kvalitním vědeckým podložením funkčnosti metody. Jedním z designů výzkumu, který využil, je design A-B-A. Ten se dnes již nepoužívá, protože se považuje za neetický.

A-B-A znamená, že v podstatě tréninkem Sterman nejdříve snížil pacientům počet epileptických záchvatů, potom následně přesně obrátil postup tréninku (tedy snižoval SMR a zvyšoval theta vlny), čímž následně opět pacientům navodil více záchvatů. Poslední krok bylo další obrat postupu původním směrem a následné snížení počtu záchvatů. Tímto Sterman mohl demonstrovat kontrolu nad celý procesem – a to oběma směry. Nemoc mohl umenšit i zvětšit. Dnes by se tento design již nesměl používat, protože v podstatě vracíme pacientům jejich nemoc. Byl nicméně velmi průkazný. Výzkumy měly také své kontrolní skupiny, které dále vyvrátili možnost placebo efektu.

Po Stermanovi efekt zopakovalo více nezávislých laboratoří. Ve své přehledové práci z roku 1999 Sterman shrnuje, že tréninkem takto prošlo celkem 174 epileptiků, obvykle s typem epilepsie rezistentním vůči lékům, a u 142 z nich došlo k podstatnému klinickému zlepšení, tedy více jako 50 procent úbytek počtu záchvatů. To je úspěšnost 82 procent – vynikající úspěšnost, obzvláště s ohledem na to, že u těchto lidí léčba léky nepomáhala. Jak bylo zmíněno, 5 procent se zbavilo
záchvatů trvale.

Z tohoto hlediska jsou v podstatě zbytečné do dnes probíhající debaty debaty o tom, jestli je EEG Biofeedback funkční, či jestli se dokonce jedná o placebo. Je funkční a placebo to není – to už víme od samého počátku metody a tato bitva byla již dávno rozhodnuta. Jen se tato informace zkrátka nedostala mezi odbornou veřejnost, protože Biofeedback sám je z hlediska zdravotnictví či psychologie okrajová záležitost – momentálně ji na světě provozuje cca 20 tisíc lidí a většina z toho jsou terapeuti, praktici, kteří se příliš nezabývají zdravotní politikou.

Oproti velikosti nákladů na farmaceutický průmysl je to jen drobná tečka na radaru. Tyto debaty nicméně lze celkem snadno rozřešit otázkou, kolik z výzkumu profesora Stermana případný skeptik četl. Ostatně, Stermanův postup tréninku se dá vcelku snadno zopakovat a pro zkušeného výzkumníka není problém jeho data kdykoliv experimentálně ověřit.

Co ovšem zůstává otázkou je, jak by případný trénink epilepsie pomocí metody měl probíhat – v jakém prostředí, ve spolupráci s jakými odborníky, jakou kvalifikaci by měl biofeedback trénér mít, jaký typ epilepsie by byl pro trénink vhodný atd. To jsou skutečně otázky, na které by bylo nutné zodpovědět, pokud by se metoda měla v této oblasti používat šířeji. To nicméně nic nemění na tom, že ji takto využít lze. Jak s touto možností budeme dále zacházet, je naše otázka pro budoucnost.

 

V prvním díle jsem zmiňoval, že metoda má za sebou obdivuhodné průlomy. Stermanův úspěch u epilepsie k nim rozhodně patří. Je ale i otázkou, proč se při takovéto úspěšnosti metoda u farmakorezistentní epilepsie dávno již nepoužívá jako možná alternativa k lékům, například v nemocničních zařízeních. Zároveň jsem zmínil, že v historii metody nacházíme i různé chyby a opomenutí, a profesor Sterman byl původcem některých  důležitých z nich. V příštím díle se tedy podíváme na Stermanův odkaz ve světle jeho významu pro EEG Biofeedback v ČR.

Autor: Mgr. Alan Tyl

Poznámka: Stermanovi výzkumy jsou sice staršího data, ale stále dobře dohledatelné na internetu. Odkazy na ně naleznete například v bakalářské práci kolegyně v repozitáři Univerzity Karlovy

Zdroj: A symphony in the Brain. Jim Robbins, 2008

ZPĚT NA BLOG

Komentáře

Historie EEG Biofeedbacku: Barry Sterman – 2 díl — Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *